Hledání pravdy v kauze zabití mladého Roma v Tanvaldu o silvestrovské noci roku 2012, kdy údajně v sebeobraně místní občan zastřelil dvaadvacetiletého Ladislava, otce dvou malých dětí.
Dokument o nečekaném střetnutí idealistických umělců a konzervativních obyvatel současných Lidic v souvislosti s uctěním 70. výročí lidické tragedie. Dokument vydává svědectví o tom, jak se idealističtí umělci a konzervativní obyvatelé současných Lidic ocitli ve sporu o způsob uctívání válečné tragédie. Zkresluje fiktivní audiodrama „Rozeznění Lidic" historii, nebo je pokusem o překonání komunisticky propagandistického pojetí památky? Film kromě konfliktu kolem audiodramatu zaznamenává i další stěžejní události 70. výročí vypálení Lidic: každoroční tryznu s politickými projevy i vystoupením Anety Langerové, návštěvu německého prezidenta Gaucka, bizarní kulturní programy Památníku Lidice. Film se snaží zjistit, jakým způsobem se vzpomínka na lidickou tragedii podílí na konstruování identity národa i jednotlivých postav. Klade otázku, co si vlastně se vzpomínkou počít, jak si ji připomínat a proč.
Film shrnuje klíčové události metanolové aféry z podzimu 2012 a hledá odpověď na otázku, kdo v této kauze selhal – jednotlivci nebo stát? Film pohlíží na několik souvislostí nedávné metanolové aféry, která se stala nejvýraznější událostí podzimu roku 2012. Proč se nemluví o tom, že ročně zemře na otravu takzvaně bezpečným alkoholem více než třista lidí? Je za metanolovou aféru zodpovědný pouze stát, když jeho kontrolní funkce selhávají? Proč se politická garnitura k problému pančování alkoholu, o kterém u nás prý vědí snad všichni, staví tak benevolentně? Je snad politika v Čechách pančovaná lhostejností, nezodpovědností nebo pokrytectvím? Žijeme v pančovaném státě? A proč vůbec pijeme alkohol? Na otázky, které dokument pokládá, se snaží najít odpověď prostřednictvím setkání s lidmi, jichž se příběh otráveného alkoholu více či méně osobně dotknul.
Časosběrný dokument o prezidentské kampani a první přímé volbě prezidenta v České republice a jejím konečném výsledku. Autorský dokument ze zákulisí přímé volby českého prezidenta zaostřený na souboj Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga. Polemický portrét historické události s komediálními prvky. Předsedkyně Poslanecké sněmovny PČR Miroslava Němcová říká: „Prezidentská volba k uklidnění české politiky nepřispěje. Bude to velký mediální cirkus." Tramtadadá?! Má paní Němcová pravdu? Kdo zaplatil kampaň Miloše Zemana? Je Karel Schwarzenberg doopravdy pankáč? Stáhl se kontroverzní lobbista Miroslav Šlouf do ústraní? Poškozuje Karla Schwarzenberga jeho účast v Nečasově vládě? Co všechno musí kandidáti na prezidentský úřad podstoupit, aby se jeden z nich dostal na Hrad? Potřebujeme vůbec prezidenta?
Patří řidič Smetana za mříže nebo je obětí politické zvůle? Poslední díl cyklu je věnován právě muži, který svou mediální slávu začal tak nevinně – přimaloval na plakátech politikům tykadla. Politikům přikresloval tykadla. A na plakáty psal, že jsou to lháři, zloději a korupčníci. Nakonec ho udal jeden z kolegů, také řidič autobusu. Byl souzen manželkou počmáraného politika. Poškodil soukromý majetek! Zaplatil škodu 15 tisíc korun a další trest odmítl. Moje náprava je naprosto vyloučena, zvolal Roman Smetana u soudu. Vyfasoval sto dnů natvrdo. Prezident mu odmítl udělit milost. Autoři filmu už nedokázali jeho příběh jen dokumentárně zaznamenávat – nakoupili spreje a vyrazili do ulic. Film o souboji práva a spravedlnosti. Je svoboda projevu nadřazena poškození cizí věci? Existuje moment, kdy je potřeba se vzepřít společensky uznaným normám? Dokáže řidič autobusu diskutovat s premiérem?
Dokumentární film Víta Klusáka Dělníci bulváru proniká do světa českých celebrit a novinářů. Při práci sleduje především žurnalisty, kteří tyto celebrity vyrábějí i nesnášejí současně. Výsledkem je filmová reflexe, která záměrně není plakátovým odsudkem mediálního světa pomluv, intrik, nevěr a nemocí slavných, ale pozorovatelskou sondou tragikomického fenoménu, který jako jeden z posledních veřejně sdílených zájmů propojuje českou společnost napříč. „Píšu jen to, co moje čtenáře zajímá. A lidi chtěj jen to, co je zabalený mezi kozy a fotbal. Jsem dělník bulváru a jsem jeden z nejlepších," říká Pavel Novotný, šéfredaktor druhého nejčtenějšího bulvárního serveru v Čechách a jeden z protagonistů Klusákova dokumentu.
Dokumentární film Gadžo je jakousi „life-movie", jejímž obsahem je pokus mladého filmaře začlenit se do komunity tzv. nepřizpůsobivých občanů. Na půl roku se odstěhoval do Předlic u Ústí nad Labem, tedy do cikánského ghetta, které má tu nejhorší pověst. S kamerou namířenou na sebe se slušný Čech mezi „kopiemi Čechů" stává hlavní postavou svého filmu. Snaží se hledat odpovědi na nejrůznější otázky, které provázejí soužití dvou etnik – „bílého" a „černého". Mezi Romy nachází nakonec řadu přátel a odpovědi na vyslovené i nevyslovené otázky hledají společně.
Dokumentární film ze série Český žurnál se zabývá kauzou Opencard, v níž bylo obviněno několik úředníků pražského magistrátu z nestandardních postupů při výběrovém řízení. Pan Chytil mohl v klidu strávit posledních pár let úředníka odboru informatiky na pražském magistrátu a odejít do důchodu. Nebýt Opencard. Jedna z největších korupčních kauz v Česku míří před soud a Jiří Chytil s ní. V roli obviněných jsou úředníci. Filmová reportáž Ivo Bystřičana na pozadí osudu jednoho z nich hledá důvod, proč před soudem nestojí politici včetně Pavla Béma, Petra Hulinského či Milana Richtera. Zkoumá, proč selhává česká byrokracie v řešení složitých systémů, a pátrá po fungování mechanismu, který umožňuje korupci
Dokument reflektuje vzrušenou atmosféru dění kolem ostravského dolu Paskov, na němž jako na jednom z posledních fungujících dolů hrozí ukončení těžby. Černá Ostrava už dávno není černá – tahle část Slezska je ve skutečnosti docela hezký kus země s malebně rozmístěnými pozůstatky industriální éry, kde města mají upravená historická centra a kde už se skoro netěží. Přesto médii několik měsíců kolovaly vzrušené reportáže o plánovaném zavření dolu Paskov, vrcholícím divokou hornickou demonstrací ze 17. září. Hodilo se téma Paskova stranám jako laciné gesto v předvolebním boji, jak si myslí zdejší horníci? Zač s takovou nesmiřitelností ještě bojují, když se o definitivním ukončení těžby na Ostravsku mluví docela veřejně a když z bývalé stotisícové havířské armády zbyla dnes jen desetitisícová hrstka? Nebylo by lepší, kdyby na svůj někdejší hrdý status včas rezignovali a prostě se odebrali do nedaleké Hyundai montovat dveře k autům? Byly snad nedávné události jednou z posledních křečí, než se i zbytkové šachty změní ve skanzeny a živý havíř se stane pouhou atrakcí pro školní výlety?
O tom, jak se Chorvatsko každoročně v létě stává českou enklávou a jak na Čechy pohlížejí Chorvaté, vypráví další díl z cyklu Český žurnál. Inspirací pro nový film Filipa Remundy se stal článek „Nešťastný turista Švejk" chorvatského novináře Borise Dežuloviče. „To, že čeští turisté kloužou po zpocených podrážkách svých vietnamek ze strmých útesů, nebo že se vydávají vstříc jisté smrti, když plují širým mořem na šlapadlech, není kvůli tomu, že by se nadopovali extází. U Čechů totiž stále žije, u Chorvatů dávno mrtvý, dobrodružný duch kreslených filmů, na nichž jsme společně vyrůstali. Čechy ani v dospělosti neopouští neúnavný optimismus Pata a Mata, ani radost ze života Lolka a Bolka. Oni zkrátka nikdy nedospěli a já jim to závidím," napsal ve své úvaze. Pomůžou nám Chorvaté uvidět sami sebe bez růžových brýlí? Můžeme si z dovolené odvézt i něco jiného než opálená záda a osvěžené plíce? Co říká o Češích, že se téměř milión z nás přes prázdniny stěhuje do Chorvatska? Co o nás říká to, kde tam bydlíme, jak tam trávíme den, jak se tam oblékáme, co tam jíme, jak se tam po večerech bavíme... "Obnažený národ" je příběh lásky a nenávisti, satirou o vnímání národních stereotypů a úvahou o tom, jakou společenskou roli má moře.
Dokument o opuštěnosti, separaci a neosobním přístupu v praktikách jedné české porodnice. Cyklus Český žurnál přináší autorskou reflexi důležitých problémů z různých oblastí společenského a politického života. Dokumentární film Pět zrození vznikal během dvanácti dnů v porodnici vinohradské nemocnice v Praze, kdy se štábu podařilo zachytit průběh pěti porodů. Mezitím, co zoufalí a neinformovaní muži čekají na nemocničních chodbách, rodícím ženám jsou podávány chemické látky na urychlení porodů, aniž by jim lékaři vysvětlili, o jaké látky se jedná. Po urychlených porodech dochází běžně k separaci novorozeňat od matek, prý aby si rodičky odpočinuly. Lékaři tak ignorují doporučení Světové zdravotnické organizace, která jasně říká, že oddělení matky a dítěte v první hodině po porodu je pro budoucí imunitu novorozence škodlivé. V dokumentu tak opakovaně zůstávají opuštění všichni aktéři porodu, rodiče i právě narozené dítě, a vzájemně tak nemají šanci se v klíčové poporodní fázi sblížit. Film v pěti kapitolách pozvolna odkrývá necitlivé zákulisí porodní mašinérie v České republice, kde se zdá, že na prvním místě je správně vyplněný papír a rutinní přístup zdravotnického personálu. Film režisérky Hníkové tak zásadním způsobem přispívá do bouřlivé diskuse kolem podoby a formy českého porodnictví.
Situační portrét jednoho z nejvlivnějších mužů české současnosti, politika a podnikatele Andreje Babiše. Filmový štáb jej několik měsíců sledoval v záři reflektorů i v jejich stínu. Setkává se také s osobnostmi, které o Babišovi vydávají nevšední osobní svědectví. Vzniká tak ojedinělý filmový vhled do světa moci. Dokument představuje Andreje Babiše především jako veřejného činitele, který i v politické praxi používá metody, jimž se naučil při své podnikatelské činnosti. Kamera jej zachycuje v neustálém pohybu, na nejrůznějších akcích, mítincích, při osobním setkávání s občany. Je schopen mluvit s bezdomovci a vzápětí jej vidíme, jak anglicky nebo francouzsky konverzuje se zahraničními diplomaty. Na veřejnosti a před kamerou se projevuje ze své lepší stránky. Nikdo však není dokonalý – Babišovu odvrácenou tvář ve filmu charakterizují jeho bývalí spolustraníci a odpůrci.
Při mapování situace v oblasti sociálního bydlení spojil režisér síly s romskou aktivistkou Ivanou Čonkovou. Snaha ověřit hypotézu, zda příčiny kritického stavu tvoří anticiganismus v strukturální podobě, je vede ke zpovídání politiků, odborníků i obyvatel ubytoven. S odhodláním proniknout s kamerou do míst, kde nejsou vítáni, a klást přímé otázky se jim daří odkrývat citlivou tkáň celospolečenského problému. Snímek vznikl jako součást série Český žurnál.
Osobní road-movie. Autor se vydává na Ukrajinu, s níž ho pojí příbuzenské, přátelské a pracovní vztahy. Díky tomu se dostává blízko k lidem v hraniční životní situaci. Jednotlivá setkání jsou pro něj zároveň příležitostí k úvahám nad tím, jak se ho tamní události osobně dotýkají. Je Ukrajina daleko či blízko? Při svých opakovaných cestách na Ukrajinu se režisér Filip Remunda setkal s mnoha lidmi z různých vrstev tamní názorově a politicky rozdělené společnosti. Sleduje, jak vypadá všední život ve válkou sužované zemi. Zkoumá situaci na obou stranách fronty, zdánlivý klid na západě Ukrajiny a napjatou atmosféru ve východní válečné zóně. Se svým štábem se exkluzivně dostal právě za frontovou linii, na území ovládané separatisty v době, kdy se oboustranně porušovalo příměří. Naslouchá názorům lidí na obou stranách a spolu s nimi se ptá, kdy tato nesmyslná válka, v níž proti sobě nezřídka bojují příbuzní, skončí.
V Afghánistánu u čs. jednotky i doma v České republice hledají autoři odpověď na řadu otázek, mimo jiné, proč se naši vojáci účastní afghánské mise. A jsou ti, kteří zde přijdou o život, hrdinové? O Češích se říká, že nikdy nebojovali. Přesto Češi ve válkách umírají. Naposledy se tak stalo při ztrátě pěti vojáků působících na misi v Afghánistánu. Autoři dokumentu se pokoušejí zjistit, za jaké cíle zde Česká republika vede válku.
Dokumentární sonda do názorů a postojů českých občanů k problémům spojených s aktuální imigrační vlnou... Celovečerní dokument Zuzany Piussi Český Alláh je tragikomickým časosběrným filmem, který v perspektivě dvou let sleduje reakce české společnosti na příchod uprchlíků před válečnými konflikty do Evropy a související mediální tematizaci Islámu jako vážného ohrožení našeho života. Postavami filmu jsou lidé, kteří k těmto tématům nedokázali zůstat lhostejní a každý se z hlubiny své pravdy snaží o její společenské uplatnění a naplnění.
Jsme připraveni na případný válečný konflikt? Co vědí dnešní mladí lidé o zbraních? Uměli by se v případě ohrožení postavit na obranu své vlasti? Konflikt na Ukrajině, uprchlická krize a častější teroristické útoky začaly nejenom v české společnosti budit otázku, jak se chovat v případě ozbrojeného konfliktu. Na jaře minulého roku Českou republikou projíždí americký armádní konvoj. Znovu si pokládáme otázku, jestli bychom šli tentokrát bojovat, s kým, proti komu, a především za jaké hodnoty? Film Adély Komrzýové, studentky třetího ročníku katedry dokumentární tvorby FAMU, zkoumá, jak se stát, skupiny lidí i jednotlivci, s různými ideovými záměry připravují na potenciální ozbrojený konflikt. Režisérka se především zaměřuje na děti, kterým je ve formě branné výchovy předkládána pragmatická podoba nového světa dospělých. Kde je hranice mezi přípravou na válku a jejím podněcováním?
Na osobním příběhu a zkušenosti s exekučním řízením seznamuje autorka Andrea Culková s exekučními praktikami v Česku a v příkladech ze zahraničí se snaží české legislativě naznačit cestu z bludného kruhu... Exekutoři slaví u nás 15 let své existence. Skoro milion lidí je v exekuci. Je to důkaz toho, že exekutoři efektivně pracují nebo by nás to číslo mělo spíš děsit? Jak je možné, že tak obrovské množství lidí skončilo se zablokovanými účty? Kde je problém a koho se týká? Je na vině neschopnost odložit svou spotřebu a dostát svých závazků, v systému poskytování úvěrů a nebankovních půjček, v nesmlouvavých zdravotních pojišťovnách, v lajdáctví lidí nebo v samotném systému exekucí. „Jak se ukazuje i systém oddlužení není pro mnohé lidi dostupný a často nepřináší optimální řešení...." říká režisérka Andrea Culková.
Dokument otevírá žhavé téma existence kojeneckých ústavů versus přechodné pěstounské péče v České republice. Režisérka v průběhu několika měsíců sledovala osudy dětí, o které se jejich rodiče nemohou nebo nechtějí starat. Tyto děti končí u nás buď v ústavní péči, nebo u přechodných pěstounů. Oba tyto systémy péče mají své příznivce i odpůrce v řadách zaměstnanců ústavů a pěstounů, ale i politiků nebo psychologů. „Zajímal mě mechanismus rozdělování dětí, proč některé končí v ústavu a jiné u pěstounů. Zajímalo nás, co se s dětmi děje v průběhu prvních měsíců, o kterých psychologové tvrdí, že jsou pro rozvoj osobnosti zcela klíčové," přibližuje obsah svého dokumentu Linda Kallistová Jablonská.
Návštěva čínského prezidenta v Praze a českého štábu v Číně jako východisko úvahy o velkých a malých zdech moci... Režisér Filip Remunda se v dalším dílu série Český žurnál zamýšlí prostřednictvím současných česko-čínských vztahů nad podobami politické moci v obou zemích. Linie jeho situační úvahy tvoří nedávná pompézní návštěva čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Praze a družební cesta předsedy Komunistické strany Čech a Moravy Vojtěcha Filipa na mezinárodní konferenci v Číně. Tam se Remunda setkává s loajalitou k režimu v podání pedagoga a studentů bohemistiky anebo zavítá do kadeřnictví, kde se nejen střihá, ale také cvičí a hovoří podle určitého vzoru. Tajné hotelové setkání českého štábu s místní perzekvovanou spisovatelkou pak zpřítomňuje situaci nedodržování lidských práv, což je téma, kterému se i v rámci pobytu čínského prezidenta u nás věnuje český aktivista, jenž svojí činností úspěšně podporuje představitele čínského disentu. Spolu s ním se stávají aktéry pražské linky filmu účastníci vítacích i protestních demonstrací v souvislosti s čínskou státní návštěvou, mezi nimiž za účasti či přihlížení policie dochází k verbálním i fyzickým střetům. Leitmotivem snímku jsou pak archivní policejní a televizní záběry ze socialistického Československa, které navzdory svému stáří překvapivě zapadají do mocenské choreografie současnosti.
Jak opravdu funguje norský systém ochrany dětí Barnavernet? Komu v Norsku vlastně patří děti a je reálné vychovat ideální rodiče? Režisérka Ivana Pauerová nabízí v novém dokumentu cyklu Český žurnál nezaujatý pohled do zákulisí norského sociálního systému i dopadů jeho činnosti. Barnavernet je norský úřad na ochranu dětí, založený v roce 1992. Poskytuje pomoc dětem a rodinám v různých situacích od finanční pomoci, až po odebírání dětí. Stát skrz Barnavernet dohlíží na kvalitní dětství všech dětí. V posledních letech se však něco stalo a norský systém na ochranu dětí začal mít odpůrce po celém světě, včetně České republiky. Film zkoumá, proč i u nás Barnavernet vzbuzuje až takový zájem. Proč jsou Norové dobrovolně víc regulovaní státem a institucemi, než my v Česku. V Norsku lidé říkají, že stát je nejlepší kamarád. Jsou za omezení rádi a jsou spokojení, že stát rozhodne za ně. I proto jsou Norové dle výzkumu veřejného mínění skoro každoročně vyhlašováni za nejšťastnější národ na světě. Proč bychom my točili o Norsku, když je u nás tolik problémů? Máme největší počet dětí v kojeneckých ústavech v Evropě, odebíráme většinu dětí kvůli finanční situaci v rodinách. Ale pak na druhou stranu to, co se děje v Norsku, je problém každého vyspělého státu a týká se to všech nás v Evropské unii, protože nám to klade otázku o tom nejzásadnějším: Má být stát složený z rodin anebo má být stát jedna rodina?
Témata související s postavením mužů a žen se v české společnosti řeší na mnoha úrovních, v míře a intenzitě dříve naprosto nevídané. Během minulého roku se konalo veřejné slyšení o sexuálním násilí, o ženách ve vědě, objevila se první žaloba na platovou diskriminaci, vznikla nejedna reklamní kampaň založená na realističtějším zobrazování vzhledu žen, proběhla diskuze nad feminizací chudoby či jazykovými novotvary. Zároveň s medializací těchto témat vzniklo hned několik spolků a organizací, které se snažily vyvolávat diskuzi především na sociálních sítích. Dokumentace těchto spolků má nejen ukázat zákulisí jejich aktivismu (motivace, možnosti, teorie a praxe), ale poskytnout i odpověď na to, proč se tyto spolky staly terčem nenávisti paradoxně více, než výroky různých politiků v různých zemích. Druhou linkou filmu je dialog, vyvolaný performativními akcemi členek a členů feministických spolků.
Ve vypjatých společenských situacích, například v době voleb, se ukazuje evidentní rozdíl mezi venkovem a velkými městy. Režisér, žijící v Praze, se vrátil do rodné vesnice na Vysočině a zkoumá postoje a názory svých bývalých spolužáků. Jak oni vidí další vývoj společnosti? Společnost se rozdělila. A to nejen v České republice. Hraniční čára se často vede mezi venkovem a velkými městy: „Ve městech je to samý vegetarián, cyklista a transsexuál.“ „Venkované jsou pasivní a omezení,“ dozvídáme se z médií. Tomáš Kratochvíl je dokumentarista žijící v Praze, pochází však z vesnice na Vysočině. Ve filmu Spolužáci se vydává za těmi, s nimiž sedával ve školních lavicích. Jsou mezi nimi hodný a oblíbený neonacista, lesba, která pracuje v lese s motorovou pilou, dříč pohlcený svojí tesařskou firmou a bývalá učitelka, která dnes zastává funkci starostky. Společenská témata jsou zdrojem konfrontací, ale také absencí postojů. Někteří aktéři filmu politiku vnímají jako něco vzdáleného nebo jako svět sám pro sebe, kritika neonacismu je pojímána také jako roztomilý extremismus. I přes všechna nedorozumění ovšem mezi dávnými spolužáky přetrvává osobní pouto. A zdá se, že udržování a pěstování těchto vztahů může být jedním ze zdrojů situace, kdy společnost bude navzdory různicím a konfliktům zase znamenat „spolu“.
Pracovní podmínky v nejhůře placených zaměstnáních v Čechách během půl roku zkoumala publicistka Saša Uhlová. Strávila několik týdnů v nemocniční prádelně, v drůbežárně, za pokladnou nebo v třídírně odpadu. Její zkušenost se stala podkladem prožité a velmi osobní zprávy o neviditelných zaměstnancích pracujících v otřesných podmínkách. Uhlová ke svému projektu napsala sérii reportáží, které vyšly na webu Alarm. Apolena Rychlíková je upravila do dokumentárního filmu složeného ze scén natočených u Uhlové doma a z videozáznamů pořízených během její práce. Uhlová doprovází obraz čteným komentářem.
Filmový portrét tří sourozenců a zároveň společnosti, kterou stejně jako Hayata, Osamu a Tomia mnohé spojuje i rozděluje. Aktuální postoje aktérů se zde prolínají s příběhem rodiny i doby a jsou svědectvím o tom, jak je těžké být bratrem ve smyslu osobním i společenském. Když bratři Okamurovi odešli v dětském věku s matkou z Japonska, o nejstaršího Hayata se po dobu matčiny nemoci starala babička a Osamu s Tomiem se ocitli na necelý rok v dětském domově. Z pokračujícího příběhu jedné rodiny přitom vzešly rozdílné osudy. Politická kariéra přivedla Hayata a Tomia na opačné strany ideového spektra. Hayato zasvětil svůj život křesťanským hodnotám a hledání konsensu, Tomio „ochraňuje“ český lid před vlnou imigrantů, přinášejících „žloutenku, tuberkulózu či záškrt,“ jak sám vysvětluje v úvodu filmu. S jeho postoji se přitom ve filmu seznamujeme pouze prostřednictvím veřejných vystoupení a archivních materiálů, protože natáčení s režisérem Remundou vícekrát odmítl. Nejmladšího bratra Osamu, který se věnuje architektuře, zase potkáváme třeba na demonstraci za práva Romů. A i když se nestal profesionálním politikem, tak za politiku považuje už jen samotné chápání veřejného prostoru, v jehož rámci usiluje o rovnoprávné spolužití všech skupin obyvatel. Prolínání současných často protichůdných vizí třech bratrů s historií jejich rodiny a s postoji dalších protagonistů filmu, kteří jsou oslovení v kontextu veřejného prostoru, je konkrétním svědectvím toho, jak politickou situaci ovlivňují osobní i společenské zkušenosti. Film tak nejen naznačuje, proč se nacházíme v dnešní politické konstelaci, ale je rovněž jistou zprávou o stavu současného společenského mínění a to jak ve vztahu k jejich autoritám, tak i k občanům. Ti jsou frustrovaní z polistopadových politických garnitur, bratři si vysílají vyhrocené vzkazy přes média, žena středního věku bude místo pravicového extremismu volit Hayata, protože „nemá pupek“ nebo příznivkyně vystoupení z Evropské unie mění ve vteřině svůj náz
Vlastní bydlení je významným krokem k samostatnému životu. Jakou ale mají dnes mladí lidé šanci odpoutat se od rodičů? Dokument Barbory Chalupové zkoumá aktuální možnosti vlastního bydlení mladých lidí v Česku, kteří se rozhodli nebydlet již u rodičů a postavit se na vlastní nohy. Sám název je pro film klíčový – jednak představuje reality jako objekty k bydlení, naznačuje i použitou metodu reality show formou účelově pro film vytvořené stolní hry Reality. Ta spočívá v tom, a odtud se odvíjí i příběh filmu, že tři účastníci hry – sama autorka a její dva přátelé – si losují jednotlivé možnosti bydlení a podle toho, jaký los na koho padne, vydává se do „reality“ zkoumat možnosti, které se nabízejí. Prošetří tak nájemné bydlení, podnájmy, byty v osobním vlastnictví, sdílené bydlení, ale ukazuje se, že pro současného mladého člověka není vůbec jednoduché bydlet ve vlastním nebo v nějakém levnějším objektu. Jsme zkrátka v rukou developerů, bank a kšeftmanů s byty.
Šestadvacetiletá influencerka a módní novinářka bosenského původu Sandra Kisič se na pozvání české neziskovky vypravila do Ugandy, aby na vlastní oči viděla, jak se afričtí domorodci potýkají ve své krajině s následky globálních klimatických změn. Ve městě Kabale a jeho okolí strávila deset dní. Společnost jí kromě místních obyvatel dělala holandská dobrovolnice, která je už na své několikáté misi a zasvěcuje Sandru do zvyklostí a pravidel misijních praktik. Sandra, z Česka a z Prahy zvyklá na komfortní život, se poprvé v životě setkává s chudobou a technologickou zaostalostí. Režisér Filip Remunda jako nestranný pozorovatel zachycuje střetávání navenek vzdálených, ale tváří v tvář výzvám globálního charakteru rovnocenných světů, a přináší svědectví o tom, jak se mnohdy idealistické představy o životě jiných komunit mění v tvrdou a drsnou realitu.
Ekologická esej reflektující současný stav životního prostředí v Čechách. Prostřednictvím voiceoverů dvou mimozemšťanů zjišťujeme, jak jsme na tom s vodou, s obnovitelnými zdroji, se zemědělstvím, se znečišťováním přírody a se životem vůbec. Zpráva návštěvníka z jiné planety je šokující: už se na Zemi nikdy nevrátí, protože prostě nebude kam. Jediný pozitivní závěr z jeho pozorování je, že Češi jsou dobří houbaři…
Časosběrný dokument o české umělecké skupině Ztohoven a ruské Vojně v průběhu dvou let po iniciační akci vyvěšení obřích červených trenýrek na Pražském hradě. Dvacátého září 2015 zavlály nad Pražským hradem na místo prezidentské standarty obří rudé trenýrky. Jak se později ukázalo, vyvěsili je tam v rámci svého projektu „Prezidentovo špinavé prádlo“ členové umělecké skupiny Ztohoven. Záběry s kominíky lezoucími po střeše a vyměňujícími vlajku, stejně jako záběry pořízené technologií GoPro na samotné střeše sídla českých králů, brzy zaplnily nejen český mediální prostor a mluvčí prezidenta celou akci prohlásil za důkaz „fašizace pražské kavárny“. Následně Správa Pražského hradu zažalovala účastníky projektu a rozeběhl se soud, ve kterém mj. stát požadoval odškodné za „újmu na svém soukromí“. Členové skupiny o víkendu před ním standartu rozřezali a v rámci dalšího projektu nazvaného „Decentralizace moci“ jednotlivé kousky rozdali občanům spolu s určitými sumami digitální měny Bitcoin. A k soudu se dostavili v čamarách, které upomínaly na akce Omladiny na konci 19. století. Petra Nesvačilová sledovala přípravy tří členů skupiny na soud, samotné soudní přelíčení i přípravu projektu „Decentralizace moci“. Získala od skupiny Ztohoven i tajné materiály z vyvěšování červených trenek na Pražský hrad a ukrytí standarty. Zajímavou částí dokumentu je potom situace kolem členů umělecky-diverzní ruské skupiny Vojna, kteří jsou hledáni Interpolem, a kteří se v České republice ukrývali. I za pomoci členů skupiny Ztohoven. V prvních počátcích je skupina Ztohoven vnímala jako příjezd Rolling Stones. Starali se o ně, ukrývali je ve svých bytech, kupovali dětské pleny, a mezitím s nimi probíhal soud ohledně vyvěšení trenýrek na Pražský hrad. 18. září 2016 byl Oleg Vorotnikov zadržen v Karlíně českou policií a následně po propuštění skupinu Ztohoven kritizoval. Jak se liší Vojna od Ztohoven? A proč skupina Ztohoven Vojně pomáhala? Co je vedlo k tomu opět riskovat? Mají členové Ztohoven
Dokumentární film zaznamenává rodinnou pandemickou „reality show“, v níž jde o pokus poznat do detailu život slepic, zachráněných z velkochovu a adaptovaných zpět do venkovského života, na „vlastní dvorek“, a to vše za času koronaviru… Film začal vznikat během koronavirové krize, kdy se autoři filmu se svými třemi dětmi uchýlili na chalupu v Pošumaví. Při surfování na internetu děti narazí i na záběry z Wuchanského tržiště. Jsou šokovány, když vidí přeplněné klece plné koček a psů určených na porážku; kamera brouzdá tržištěm dál a objevuje rozporcované hady, krysy a další divoká zvířata včetně netopýrů. Z dalšího videa se děti dozvídají, že se koronavirus údajně rozšířil na tomto tržišti z divokých zvířat na lidi. Úvahy o vztahu lidí a zvířat je dovedou až k rozhodnutí chovat na chalupě slepice, podobně jako jejich místní sousedé. Rodiče koupí každému slepici z klecového chovu. Slepice jsou zubožené, vypadají jinak než slepice u sousedů na zahrádce. Děti zjišťují, proč tomu tak je. Dozvídají se detaily ze života slepic v klecích. Jejich otázky nepostrádají dětskou naivitu, o to víc jsou však naléhavé. Vycházíme z toho, že v době, kdy jde o život lidem, se dostávají práva zvířat do stínu. To však děti nezajímá a na základě příběhu svých slepic se chtějí dovědět víc o tom, proč se lidé na světě chovají ke zvířatům tak bezohledně. Den za dnem se děti učí o slepice starat, čerpají rady zkušených chovatelů ze sousedství. I s nimi se baví o vztahu člověka a zvířat. Je to dobrá příležitost zamyslet se nad rozdílem chovu hospodářských zvířat na vesnických dvorcích a velkochovech. V souvislosti s tím se čerství chovatelé slepic seznamují s politiky, kteří řeší zákon o zákazu klecových chovů slepic v Česku. Dokument je výjimečný tím, že společenské a ekologické téma zkoumá dětským pohledem, který je nejen emotivní, ale až překvapivě logický. Zachráněné slepice se na zahradě dětí mezitím zabydlely, dorůstá jim peří, začínají opět snášet vejce. V září začíná nový školní rok, d