Letos třiačtyřicetiletá legenda českého válečného zpravodajství chodí v gumákách po polorozbořené jihočeské tvrzi v Rakovicích, kterou se snaží s několika přáteli a hlavně s členy své rodiny učinit obyvatelnou pro azylanty ze sdružení Berkat, což znamená persky přátelství. Popřípadě láska. Berkat se snaží povzbudit schopnost vzájemné pomoci lidí přes hranice států. Duší a organizátorkou této pomoci je neúnavná Petra Procházková, do jejíž třinácté komnaty se pokusila nahlédnout novinářka Jana Klusáková, která se s Petrou zná sedmnáct let. Petra žije v Rakovicích s osmiměsíčním synem Zafarem a vlčákem Radanem, který poslechne jen ji. Svého muže Paikara viděla naposledy před půl rokem - dva měsíce po narození chlapce se vrátil domů do Afghánistánu. Naše nejslavnější válečná zpravodajka strávila v Rusku jedenáct let: nejprve jako dopisovatelka Lidových novin, pak zpravodajka agentury Epicentrum. Založila ji spolu s Jaromírem Štětinou - to už nejen psala, ale také točila reportáže a dokumentární filmy. Nakonec se stala organizátorkou útulku pro válečné sirotky v čečenském hlavním městě Grozném. A pak byla (před sedmi lety) vyhoštěna. Její statut nežádoucí osoby platí dosud. Náš stát Petru Procházkovou vyznamenal snad všemi dostupnými cenami za kvalitní novinářskou práci v nestandardních podmínkách, ale i za trvalou humanitární činnost. Dá se říci, že právě díky ní se změnil pohled české veřejnosti na postsovětské Rusko. Čím více však toho Petra zná a umí, tím víc o sobě pochybuje. To, že se nemůže vrátit na místo, kde toho tolik prožila, ji velmi trápí. Zvykla si na extrémní životní podmínky a přes všechno, co dokázala a co dělá nyní, má stále pocit, že by mohla udělat více. Trápí ji také pocit, že sebesilnější novinářská výpověď nemůže změnit politiku a zmírnit